stellern nicht hinreichen wollten, doch nur in den wenigsten, und zwar ganz ausgemachten Fällen."

Ostatně slovník Miklosichův nejen obšírností svou než i tím zvláště vyniká nad vyšlý o něco dřív od Vostokova: 1) že slova starobulharská i dosavadními výsledky srovnávacího jazykozpytu objasňuje a sice mnohem slušněji a prospěšněji nežli bych nebyl směl aspoň tak se ho zastati proti Schleicherovi, jak se to na str. 8 latinské práce mé a v Kroku (I, 166) stalo; 2) že sobě syntaktické povahy slov o něco bedlivěji všímá nežli předchůdce jeho vlastní. Od Jungmannova však a Lindeho liší se i tím asi tak nesmírně jako počtem slov starobulharských, z nichžto snad ani dvou třetin ještě neobsahuje.

Рјечник из књижевних старина српских, vydaný od J. Daničiće v Bělehradě r. 1863 a 1864, nedbá o glagolsky a latinsky psané památky staré srbštiny a chrvatštiny bez mála nic, ačkoli ty i látkou i formou svou znamenitě vynikají nad cyrillské. Nejhodnověrněji svědčí o tom P. J. Šafařík ') a sice dosti dávno mezi jiným i takto: „U Illyrův římské víry, naobrat toho, co sme u Srbů řecké víry znamenali, slovesnost světská a nade všecko básnictví mnohem časněji a ušlechtileji se rozvily." Co vlastně pohnulo Daničiće k nešetrnosti té skoro tak neslušné, jako kdyby na př. Linde byl zanedbal přístupné sobě polské spisy katolických rodáků svých anebo Jungmann nekatolickou čásť písemnictví českého, o tom on nenapsal posud nikde nic a já hádati nechci, nenávidě ode dávna každý i sebe slabší výjev fanatismu zvláště náboženského tak prudce, jak sem to již i veřejně 2) vyznal. To naopak milerád uznávám, že se Daničić pramenův svých velmi pilně i správně dokládá, kdekoli jim i bez důkladnější zběhlosti ve slovanštině vůbec a posvátné zvláště snadno bylo porozuměti. Kde však té bylo třeba, tam se on mnohem víc a škodlivěji spoléhá na svou vlastní auktoritu než bychom toho srdečně litovati nesměli.

Tak na př. vytýká nejednou Miklosichovi i to, že prý nedovedl některých slov starosrbských ani náležitě čísti! V skutku však má se věc ta obyčejně právě naopak a proto chybí v Daničićově rječniku víc i takých slov, která by se tam neomylně vyskytati měla, jako na př. cryh čili studj vedle obyčejnějšího Tyh čili tudj dle str. 164 chrvatskosrbské práce mé. Tamže na str. 140 do 143, 147, 166 a j. vytknul sem a dokázal i více podobných a jiných omylův, ale tak mírně a šetrně, že sem se ani nepokusil na př. o to, abych výslovně řekl, co z nich proti Daničićovi vlastně a přirozeně následuje; ačkoli bych i to byl mohl právem učiniti, jelikož literarná společnosť má skutečně tak, jako ji P. Bayle 3) líčí, vynikati svobodou nad všecky ostatní.

1) Slovanský národopis. V Praze 1849 čili 3 vyd. str. 60.

2) V Čas. mus. r. 1864 na str. 202 a 240, opovrhnuv tam „těmi fanatiky, kteří se neostýchali vytýkati Vuku Stef. Karadžićovi, že přijetím latinského j do graždanské čili polatiněné cyrillice chtěl prý rodáky své od pravoslavné víry odvrátiti anebo, jak oni tomu říkali, pounijatiti!" Dle důvodů zajisté tamže vyložených písměj naskrze není latinského čili starořímského původu a římskokatolického sotva, pocházejíc nejspíš od hollandských filologů XVI věku a protestantské víry.

3) Dictionaire historique et critique. Amsterdam 1740. II, 102 pod D. „La Republique des Letters, čteme tam, est un Etat extrêmement libre. On n'y reconnoit que l'empire de la Vérité et de la Raison, et sous leurs auspices on fait la guerre innocemment a qui que ce soit. Les amis s'y doivent tenir en garde contre leurs amis, les peres contre leurs enfans, les beaux-peres contre leurs gendres: c'est comme au siecle de fer: Non hospes ab hospite tutus, non socer a genero (Ovidii Metam. I, 144).“

Kromě toho uznávám tamže zásluhy Daničićovy zvlášť o jihoslovanský jazykozpyt nejednou i výslovně, jako na př. na str. 118, 131 a j. Přes to přese všechno splnilo se i tu naše přísloví, dle něhož prý „pravda nenávisť plodí," a sice vrchovatou měrou. Daničić zajisté neváhal dopustiti se proti mně skutků níže 1) spomenutých. Nevím teda proč bych nebyl směl

K čemu jen to ještě připomínám, že sem k vůli dotčené práci své byl skutečně i hostem v Záhřebě, zastaviv se tam na cestě své do Dalmacie od 12 října bez mála do polovice prosince r. 1867.

1) Poprvé přispěl s nerozdílným přítelem svým, Jagićem, nejspíše hlavně k tomu znevážení téže práce
mé, o kterém sem se již v pozn. 2 ke str. 5 zmínil. Podruhé postaral se neslušně o to, aby působení
její překazil dříve než vyjde, vysloviv se (Rad II, 192 do 204) o latinské práci mé konečně takto:
„Pored svijeh nedostataka, koji nijesu mali, knjiga je ova puna dragocjenih stvarih i ondje gdje se
čitalac ne bi slagao s piscem, i zahvalnost koju će tijem stvarima u svakoga naći bila bi velika da
je sam pisac nije umalio trudeći se svačim i svuda umaliti zasluge većih od sebe i tijem obričući
više nego što je mogao učiniti.“ Nezvyk ani na úvahy potud příznivé, pokud je jí tato, schválně odpo-
vídati, neuznal sem jí posud ani toho hodnou, abych na ni víc a patrněji narazil veřejně, nežli se to
následujícím výš úsudkem mým o p. D. stalo. Kdo jen pramen toho čili německou repliku mou celou
s obranou, které se Schleicherovi a Miklosichovi od p. D. onde dostalo, náležitě srovná, ten snadno
rozhodne, jsou-li tito miláčkové jeho větší ode mne v tom, oč mně v latinské práci mé vlastně šlo,
čili v nauce o souhláskách anebo nezůstali-li oni v tom skoro o půl století nazad, jak tam i vý-
slovně pravím. Spolu však uznávám tamže na str. 17 a 18 zejmena Miklosichovy zásluhy i v oboru
témže nabyté tak nadšeně, že ho i vymlouvám. Pan D. to zcela mlčením pominul a mluvě o velikosti
vůbec proti mně, prozrazuje makavě, že dříve dotčeného rozdílu buď nemohl buď nechtěl pochopiti.
Pročež bych se mezi jiným ani tomu nedivil, kdy by sebe samého i výslovně byl uznal větším ode
mne aspoň u souhlásek. Co kritik můj činí to ovšem, ale bez práva, neznaje ani své materštiny tak,
jak by mu proti mně náleželo. Z hejna důvodů toho přestanu na dvou. Na str. 201 neváhá chváliti
mě za to, že prý na str. 64 a 85 sa svom marljivošću navodim sve oblike srbske" starobulharského
slova vetacha, čes. vet hý. Ale nebyl sem tehda toho hoden, zapomenuv tam fetak, u kterého Vuk na
str. 796 svého slovníka vydaného podruhé odkazuje ovšem k vet, ale fetak nenajdeš ani tam ani pod
vegd a star. Tamže (str. III) vzdává Vuk našemu kritikovi díky co pomocníku svému. Ten však nejen
neopravil chyb právě dotčených než dopustil se co kritik můj i jiných: předně té, že se u dotčené
chvály nerozpomenul na fetak; podruhé že hned potom vyčítá mně chybu této na vlas podobnou, maje
mi za zlé, že sem u týchže přídavných jmen nespomenul sloves izveštati a ovetšati, která jsou prý
jim „sa svijem na blizu“ a snadno prý se dají nalézti ve Vukově slovníku. Toto není pravda, proto
že slovník týž není etymologicky než pořádkem abecedy sestaven a odkazy jeho jsou velmi kusé a
nespolehlivé. Je-li však to pravda, proč nenalezl v něm p. D. tvaru fetak a na str. 203 jednoduchých
sloves savnuti a samnuti než jen o-savnuti? Prvé z těch zajisté čte se u Vuka aspoň vedle druhého
na str. 663, o sobě nikde. Co zase svědčí o nespolehlivosti odkazů Vukových. Dle dotčené nauky mé
sarnuti a osavnouti vznikla z obyčejnějších svanuti a osvanutí přesmyknutím hlásek. Pan D. toho
v nich nenašel. Čemu se já nedivím, rozpomínaje se při tom na výrok Komenského (Didaktika str.
151), dle něhož „není nová v světě věc, že se sově soumrak svitáním a tma noční polednem býti zdá.“
Ostatně totižto nejen ty než i jiné výčitky podobné vypadají skoro všecky proti mně tak, jako kdy bych
ani sebe slaběji nebyl nikde narazil na to, co na str. 12 práce mé pod č. 3 doslovně takto zní: „Ut
fere fit, huic quoque disputationi tam arti fines constituti sunt, ut eam viam, quam ad explicandos
cumulos consonantium slavicarum praeeunte praesertim sagacissimo O. Boehtlingkio annis abhinc
undecim aperui, ceteris et nominatim a Schleichero trita rectiorem et securiorem esse nunc quoque
solum luculentius probare quam perficere mihi liceat." Na str. 194 tlumočí to p. D. doslovně
takto: „pisac kazuje 3. da će se u svom poslu držati puta Betlinkova, o kojem više ništa ne kaže nego
misli posao u kom je Betlink popisao konsonante kojima se počinju riječi u starom slovenskom jeziku.“
O osm řádků níže však uznává i sám, že na str. 15 i 16 „spominjem Betlinka opširno razlažući njegov
članak, u kom je pokazao kojima se konsonantima počinju riječi u starom slovenskom jeziku." Komu
o více takých chytrostí jde, najde jich u p. D. snadno i sám mnohem více než u Němce Leskiena
(srv. pozn. 2 ke str. 4), na př. dvě hned před právě dotčenými pod č. 1 a 2. Čím se tuším s dostatek

napsati proti němu konečně na str. 22 německé repliky své mezi jiným i to, že je on „nur als fleissiger Sammler und treuer Nachahmer Miklosich's zu loben, sonst aber um so entschiedener zu tadeln, je mehr er sich es herausnimmt selbständig aufzutreten oder gar seinem Meister Vorwürfe zu machen, wie z. B. in den auf S. 141, 147 und 164 meiner kroatischserbischen Abhandlung besprochenen Fällen."

Mnohem důkladnější bude staroruský slovník I. I. Sreznevského, vypadne-li celý tak, jak by dle prvého archu, o jehož revisí se p. původce se mnou vloni sdělil, vlastně měl, čeho se ovšem nadíti sluší od muže, kterému se zvláště v tom oboru málo který z nynějších slavistů vyrovná.

Словарь церковно-славянскаго и русскаго языка, vydaný druhým oddělením с. Akademie věd v Petrohradě r. 1847, drží se jen poněkud zásad historického jazykozpytu, užívaje vedle příkladů vážených z pramenů hodnověrných i vymyšlených a sice skoro tak často jako Palkovičův československý a Pfulův hornolužický, z nichžto prvý co Böhmisch-deutsch-lateinisches Wörterbuch vyšel v Praze a v Prešpurku r. 1820 a 1821, druhý pak co Serbski słownik a Wendisches Wörterbuch v Budyšíně r. 1857 do 1865.

Z ostatních slovníků slovanských i nejlepší, t. j. Daljův už výše spomenutý a srbský Vuka Stef. Karadžiće, vyšlý podruhé ve Vídni r. 1852, jsou pravým opakem psaných přísně historicky. Ani ty totižto neobsahují větším dílem žádných dokladů, přestávajíce ostatně na smyšlených častěji než na vyňatých z ústné a písemné řeči a k těmto jen vůbec čili tak nedbale odkazujíce, jako kdy by nikdy nebylo třeba nahlednouti do pramenů jejich. I Dalь i Vuk spoléhají se tedy na svou vlastní paměť a auktoritu mnohem více nežli sluší, neznajíce anebo nevšímajíce sobě ani toho, že dle str. 23 německé repliky mé „ein solches Gebahren wenigstens so viel bedeute als sich zum alleinigen Träger des Sprachbewusstseins eines ganzen Volkes aufzuwerfen und dass eine solche Anmassung unter anderm auch desswegen zu rügen sei, weil es sich von selbst versteht, dass sich auch das wunderbarste Gedächtniss eines einzigen Individuums zu dem eines ganzen Volkes nur etwa so verhält, wie z. B. ein Tropfen Wasser oder bloss ein Atom desselben zu einem ganzen Meere."

Komu přec i dokladů toho třeba, ten jich najde na str. 131 do 135 chrvatskosrbské rozpravy mé proti Vukovi dosť a sice většinou tak hrozných a škodlivých, jakých sem u Dalje posud nespozoroval, ačkoli ten o paměti své mnohem skromněji smýšlí ') než onen. Pročež

přesvědčí, že p. D. ani sebe makavějších věcí bud nechce bud nemůže náležitě chápati a že je sotva i této odpovědi hoden. Já mu ji jen proto dal, aby povaha přítele jeho, p. Jagiće, níže lépe vyšla na jevo. 1) Vyznávaje na str. XIII svého slovníka mezi jiným i toto: „я обязань также благодарить всÈXь, собщавшихъ (sic) мнѣ въ теченіе послѣднихъ 25-ти лѣтъ, по разнымъ вызовамъ И частнымъ просьбамъ моимъ, сборники словъ, замѣтки, объясненія и запасы: назвать я могъ бы только немногихъ, упустивъ въ свое время записывать, для памяти, что и отъ кого получено. Изъ сотни именъ, Я теперь не могъ бы спомнить и десятка. Всѣ подачки эти растрижены на рубезки и разобраны по своимъ полосамъ, безо всякихъ отмѣтокъ." Spûsob, kterým se to dálo, oznámil určitěji na téže straně takto: „идучи по самому полному изъ словарей рускихъ, по академическому, онъ пополнялъ его своими запасами; этаже работа пополнялась еще словарями: областнымъ академическимъ (vydaným v Petrohradě r. 1852 а 1858), Бурнашева, Анненкова и другими." U Vuka nenajdeš nic tomu podobného. On dûvěřuje paměti své opravdu tak nesmírně, jak výše řečeno a dostatečně vysvitá i ze samého počátku předmluvy jeho, znějícího následovně: „Ево Српскога рјечника и по други пут наком тридесет и три године. Као што сам у огласу казао, ја сам оне ријечи што су наштампане прије донио амо (t. j. do Vídně)

ani písemnictvím vůbec a svým zvláště nepohrdá tak urputně, ať nedím, nesmyslně jako Vuk, kterýžto paměti své i pomoci svých vlastních spisů málo kdy dopřál, skládaje slovník svůj vesměs nazpaměť čili tak, jako kdy by rodáci jeho naskrze žádné literatury neměli.

Nicméně však milerád uznávám a, bude-li kdy toho více třeba než nyní, i dokáži, že je i Vukův slovník mnohem lepší než Palkovičův československý a Pfulův hornolužický, ačkoli se ty zásad historického jazykozpytu, jak už řečeno, poněkud drží,

Slovár slovenskí česko-latinsko-ňemecko-uherskí, vydaný od Ant. Bernoláka v Budíně r. 1825, naopak nevyrovná se ani těmto hodnotou svou a sice hlavně proto, že se více snaží o slovenčině souditi nežli svědčiti, zamítaje v ní všecko, cokoli se naskrze nepravým zásadám jeho ) buď skutečně buď jen zdánlivě protiví. Bernolák tedy úlohu pravého jazykozpytu obrací větším dílem zrovna na vrub, nelíče slovenčiny tak, jak opravdu je v obyčeji, než jak by dle jeho nezřízené chuti vypadati měla.

Že všech těch slovníků jen Daničićova, Pfulova a Oblastného ruského bez mála tak zřídka se dokládám jako Murkova a Janežićova, z nichžto prvý co Deutsch-slowenisches und slowenisch-deutsches Handwörterbuch vyšel v Št. Hradci r. 1833 a druhý co Vollständiges Taschenwörterbuch der slowenischen und deutschen Sprache v Celovci r. 1851.

V každém z těch slovníků třeba obyčejným spůsobem čili pořádkem abecedy hledati všecka ta, většinou obecná slova, strany kterých se nedokládám výslovně jiných svědků. Ostatní knihy, ke kterým se týmže spůsobem vztahuji, týkají se větším dílem jmen místných a osobných, jmenovitě:

Popis království českého čili podrobné poznamenání všech dosavadních krajův, panství, statkův, měst, městeček a vesnic, někdejších hradův a tvrzí, též samot a zpustlých osad mnohých v zemi české, s udáním jejich obyvatelstva dle popisu r. 1843 vykonaného v jazyku českém a německém zhotovil a vydal Fr. Palacký. V Praze 1848. Srovnej poznámku 178 na str. 67 latinské práce mé.

у глави, пак сам их послије писао како сам их се могао опомињати; ове пак што се сад додају купио сам одонда по различнијем крајевима народа нашега." Spomenuv potom ty krajiny, po kterých k vûli slovníku svému putoval, dodává ještě, že mezi slovy tam sebranými je i takých „ного коje cу ny биле познате још од прије, али му прије (t. j. když poprvé skládal slovník svûj, vydav jej r. 1818) нијесу пале на ум.

1) Které na str. VIII a IX takto vyslovil: Neque ullo pacto in animum meum inducere possum, ut eorum sententiae subscribam, qui bonitatem et puritatem Slavicae Linguae e certorum duntaxat locorum particulari usu metiuntur: dum alii ex illis Tyrnaviensem, Szakolczensem et Albo-Montanam alii, alii vallis Nittriensis, nonnulli denique Vaganam Dialectum optimam esse asseverant. Ego, ut opiniones has, consortio Mathiae Belii fretus in genere repudio, ita singulas controversas voces ad constituta rite philologica principia, uniformem scilicet, vel magis generalem cultiorum et eruditorum usum, Etymologiam lato ac stricto sensu sumtam, Analogiam denique et Historiam Linguae reduci volo; illasque nonnisi, quae cum his ex asse consentiunt, bonas esse dico: quidquid demum eatenus ferat nonnullorum Pannoniae Districtuum singularis usus, pro abusu hoc ipso, quod cum regulis minime conveniat, citra ullum scrupulum habendus." Ale vším tím víc opovážlivosti než rozumu dává Bernolák na jevo, jelikož bohužel takého spůsobu mluvení, o jaký se on nejvíc opírá, na Slovensku posud není. Slavné redakce slovenských novin jakýchkoli mohly by to nejsnadněji dokázati, stěžujíce sobě nejednou, že i dopisy nevšedních vlastenců slovenských musejí dříve víc anebo méň opravovati než je do tisku dají. Co se pak „etymologie, analogie a historie" týče, v těch se B. mnohem chatrněji znal než by by mohl a měl, nedoved na př. ani tak obyčejných sloves, jakým je bez odporu hrzať, náležitě časovati. Důkazy toho následují níže v rozpravě mé samé. O jiné není proč zasazovati se proti němu.

Topograficko-statistický slovník Čech. Sestavili Jan Orth a Frant. Sládek. V Praze

1863 do 1870.

Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae. Pars I. Annorum 600-1253. Opera C. J. Erben. Pragae 1855.

Die Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert von Gregor Wolny. Brünn 1835-1842. Toho se však málo kdy dokládám proto, že neposkytuje jmen, kterých se týče, dosti správně.

Repertorium locorum objectorumque in XII tabulis mappae regnorum Hungariae, Slavoniae, Croatiae et Confiniorum militarium magni item principatus Transylvaniae occurrentium, quas aeri incisas vulgavit Joannes Lipszky de Szedlicsna. Budae 1808. Ten ovšem počestil slovenská jména místná, ale nezahalil tím pravého znění jejich přece tak hrozně jako pozdější spolupracovníci jeho, zacházejíce s nimi spůsobem bez mála vůbec jen opovržení hodným.

Kromě toho všeho mám o spůsobu, kterým je přítomná rozprava má psána, vůbec aspoň tolik ještě připomenouti, že sem se v ní, co do podstaty, věrně držel všech těch zásad, které jsou na str. 7 do 13, na 25 a 26 latinské práce mé zevrubněji vyloženy a dle možnosti zachovány i strany počátečných skupenin souhlásek chrvatských a srbských. Zvláště pak :

1) Příbuzné jazyky neslovanské a cizí slova u nás obyčejná beru jen tam bedlivěji do úvahy, kde se mi to k objasnění věcí, kterých se týče, zvláště potřebným aneb aspoň velmi prospěšným býti zdálo.

2) Ze slovanských jazyků nejstáleji mám na zřeteli posvátný čili starobulharský, srovnávaje s ním náš mnohem zevrubněji nežli s polským, ruským a chrvatskosrbským, s ostatními pak jen pod výminkou právě vyslovenou. Co se však starobulharského obměkčování souhlásek l, ran týče, to jen o něco pilněji beru do úvahy nežli předchůdce můj, Böhtlingk, a sice hlavně proto, že je i Miklosichova nauka o něm 1) navzdor vší obšírnosti své velmi nejistá. Tak na př. nedopouští tam Miklosich starým Bulharům tvrdého čili polskému podobného než jen střední a měkké a sice právě taká, jakých rodáci jeho, Slovinci, podnes užívají. Hlavním jeho důvodem je to domnění, že prý trojí „in keiner sprache vorzukommen scheint a že,,wenn es im ruthenischen zu finden, was noch sehr der bestätigung bedarf, so ist es gewiss späte entartung." V litevštině však, která je slovanštině ze všech jazykův indoeuropských neomylně nejpříbuznější, slýchati dle Schleichera 2) posud trojaké 7 a já nevím, proč by o tom zejmena Miklosich měl pochybovati, když se i v nejnovější rozpravě své o genitivné příponě go zájmen slovanských 3) ještě duchu Schleicherovu mnohem více koří anebo

') Vergleichende gramm. der slav. sprachen. I, 2 a 164 do 181. Ten vyšel r. 1852, co tu zvlášť aspoň dle str. 17 latinské práce mé na paměti míti sluší, aby se nikomu křivda nestala.

2) Litauische grammatik. Prag 1856. S. 19.

*) Sitzungsberichte der philosophisch-hist. Classe der k. Akademie der Wissenschaften in Wien 1869. S. 48-53. Hledí tam dokázati, že je prý „go identisch mit der Partikel ga, gû, welche sanskritisch gha, ghâ, ha, hâ, hi; gr. yɛ, dorisch-äolisch ya; altbaktrisch zi, arm. zi, lit. ga, gi, gu, g; lett. gu, g, dz; slavisch endlich go, go, ho, vo, že, ž, zi, z, ra, re, r lautet." Pott v letošní rozpravě své o téže partikule (Beiträge zur vergleich. sprachf. VI, 257 do 277) nevšímá sobě Schleichera zhola nic a přece nepochybuji, že úplně vniveč obrátil nauku právě předešlou, ačkoli ji sotva mohl míti na zřeteli. Jak chybnou musí býti, to nejmakavěji vysvitá odtud, že v ní o germanských tvarech téže partikuly není nikde ani zmínky, kdežto je jich jistě též několik a žádný z nich nesměl býti mlčením pominut proto,