atomy za prvky všech bytostí a sice dle Lactantia 1) tak, že prý ony k utvoření těchto vario ordine ac positione conveniunt sicut literae, quae cum sint paucae, varie tamen collocatae innumerabilia verba conficiunt."

Spojíme-li dvě stejné samohlásky tak, že znějí jedním douškem, rovnají se obě jedné dlouhé. Dvě rozdílné samohlásky pod touže výminkou slují dvojhláskami, tři trojhláskami atd. Dlouhým samohláskám odpovídají zdvojené (geminae) souhlásky anebo skupeniny dvou stejných souhlásek, jako kk, tt a jiné; dvojhláskám, trojhláskám atd. pak skupeniny dvou aneb i více souhlásek rozdílných, jako kt, skr, skvr a j.

Složených samohlásek vůbec všímali sobě již i staří jazykozpytcové dosti bedlivě, snaživše se kromě povahy i počet jejich dokonale určiti. Co se ovšem mnohem snadněji dalo vykonati než u souhlásek, jelikož je samohlásek vůbec a složených zvláště mnohem méně nežli souhlásek.

Skupeninami těch naopak počali se jazykozpytcové teprva s počátku tohoto věku pilněji obírati, zejmena J. Grimm 2) germanskými, Diez 3) romanskými a Pott *) indoeuropskými vůbec. Böhtlingk 5) r. 1844 a 1847 sebral a vydal skupeniny souhlásek sanskritských a r. 1852 počátečné starobulharské. Jav se potom s Rothem vydávati sanskritskoněmecký slovník nákladem c. Akademie věd v Petrohradě, nestačil posud sepsati obšírné mluvnice sanskritské, kde by dle právě dotčených příprav k ní snadno byl mohl hlásky sanskr. vůbec a složené souhlásky zvláště mnohem důkladněji vyložiti než Bopp. Stalo se mezitím i to již a sice ve výtečné mluvnici Benfeyově. o) I latinské a řecké souhlásky složené vylíčeny jsou již obšírně a chvalitebně ode Lva Meyera.) Lotyské známe poněkud dle Bielensteina. *)

1) Institutionum divinarum 1. III, c. 17. Lipsiae 1842. I, 146.

2) Deutsche grammatik, 2 vyd. I díl, odkud k vůli tomu, co tu v předposledním odseku řečeno a níže následuje, aspoň následující výroky ze str. 10 a 11 převezmu: „Die doppelten consonanten sind, gleich den vocalen entweder doppelt durch sich selbst (geminae) oder durch verbindung verschiedenartiger (compositae). Es ist von wichtigkeit sich mit den in jeder mundart beliebten compositionen der consonanten bekannt zu machen."

3) Grammatik der romanischen Sprachen. Bonn 1836-1844. I, 175 ff. O důležitosti nauky té vyslovil se tam mezi jiným i takto: „Da der verbundene Consonant einer eigenthümlichen, den Genius der Sprache scharf bezeichnenden Behandlung unterliegt, so ist es zweckmässig, ihn von dem frei stehenden getrennt zu beobachten."

*) Etymologische Forschungen. 1 vyd. II, 292 a násl. Složené souhlásky slují tam Consonanzen a pokládá se známosť jejich aspoň tak potřebnou, jako obdobných jim dvojhlásek i následovně: „Da nicht allein der lautliche Charakter einer Sprache im Allgemeinen durch die Arten der in ihr erlaubten Consonanzen wesentlich mit bedingt wird, und ausserdem im Besonderen dieselben nicht ohne Einfluss auf die Wortbildung sind, so wird man es nicht als ein überflüssiges Geschäft der Grammatik ansehen, wenn sie mit grösstmöglicher Vollständigkeit nicht minder die Consonanzen als Diphthongen aufzählt.“ I dle Heyse-ho a Steinthala (System der Sprachwissenschaft. Berlin 1854. S. 292 ff.) „entspricht die Verbindung zweier gleichen Consonanten, Verdoppelung oder Gemination, dem langen Vocal; die Verbindung differenter Consonanten aber ist dem Diphthong analog," a známosť těch i oněch jest aspoň stejně potřebná.

*) Bulletin de la classe historico-philologique de l'Académie imp. des sciences de St.-Pétersbourg. I, 235-238; III, 116-119 et IX, 37—64, 81–112.

⚫) Vollständige Grammatik der Sanskritsprache. Leipzig 1852. S. 21 ff.

1) Vergleichende Grammatik der griechischen und lateinischen Sprache. Berlin 1861-1865. I, 182 ff.

*) Die lettische Sprache nach ihren Lauten und Formen erklärend und vergleichend dargestellt. Berlin 1863 und 1864. I, 81 ff.

Co se slovanských týče, těch sobě nejvíce na slovo vzatí slavisté našeho času: Miklósich a Schleicher bez mála nic nevšimli, ačkoli prvý z nich výslovně vyznává, že se prý ve srovnávací mluvnici své řídí německou J. Grimma co vzorem; a druhý pevně věřil, že nauka o hláskách a tvarech slov indoeuropských vůbec přičiněním jeho zvláště zázračně prospěla. 1)

Já sem Böhtlingkovu sbírku skupenin starobulh. před 14 lety 2) doplnil, vylíčiv zkrátka dle prvého vydání Miklosichova slovníka 3) i ty z nich, které ve středku slov starobulh. byly obyčejné. Dle druhého vydání téhože slovníka stalo se to po druhé na str. 25 do 33 latinské práce mé dříve jmenované. Tamže na str. 63 do 76 vylíčil sem i skupeniny souhlásek běžné na konci slov živých jazyků slovanských a sice: bulharské, srbsko-chrvatské, slovinské, slovenské, české, ruské a polské mnohem zevrubněji než maloruské a lužické, obraceje se při tom k ostatním jazykům vůbec a k indoeuropským zvláště jen tam, kde se mi to velmi po třebným anebo prospěšným býti zdálo. Týmže spůsobem opsal sem *) Početne skupine suglasah hrvatskih i srbskih, srovnav je ostatně i se starobulharskými a sice mnohem bedlivěji nežli s českými, polskými a ruskými. Kromě těch a běžných ve středku slov srbskochrvatských nemám ostatních skupenin slovanských ani sebraných ještě.

Zbude nám teda v oboru tom i po rozpravě této ještě mnoho práce a sice, jak se každý snadno přesvědčiti může, velmi těžké a musíme ji vykonati, chceme-li v tom aspoň J. Grimma dostihnouti. Máme ho však i předstihnouti čili všemožně o to se zasaditi, abychom všecky skupeniny souhlásek svých nejen sebrali než i důkladněji srovnali mezi sebou a s obyčejnými v ostatních jazycích a v indoeuropských zvláště nežli to jemu před 40 roky možno bylo.

Nelze zajisté zapírati rozumně ani poctivě, že jsou složené souhlásky vůbec i mnohem důležitější než tu mimochodem a na str. 85 německé repliky mé řečeno. Tam sem se totižto proti zanedbání jejich i v druhém čili posledním vydání Compendia Schleicherova (Weimar 1866) jen tak ozval, že jsou ony pro to offenbar und unstreitig wenigstens in dem Grade wichtig, wie z. B. die Infusorien für ein naturgeschichtliches Compendium. Würde aber ein solches selbst die wichtigsten Resultate der bisherigen Forschungen über Infusorien so ganz und gar ausser Acht lassen und trotzdem nur halbwegs so unbescheiden oder gelobhudelt auftreten wie das Schleicher'sche in Bezug auf Consonantengruppen, so brauchte es wahrlich um sein weiteres Schicksal eher bedauert als beneidet zu werden selbst auf die Gefahr hin, dass es ausser in Woronež noch sogar in Paris oder wo und wie immer übersetzt erscheinen sollte." Na podobenství tom a důkazech jeho přestal sem tamže proto, že se i protivník můj, Leskien, navzdor vší opovážlivosti své ostýchal odporovati obecnému domnění nejvýtečnějších jazykozpytců nynějších o důležitosti složených souhlásek. Spíše naopak uznal ji i sám nejen

1) Důkazy všeho toho obsahují zvláště následující práce mé: De contiguarum consonantium mutatione in linguis slavicis, vyšlá i v Aktách těchto r. 1865 a 1866 i o sobě v Praze 1867; A. Schleicher und die slawischen Consonantengruppen, vydaná též tu r. 1869 k obraně předešlé proti p. Leskienovi (Beiträge zur vergl. sprachf. V, 403 ff.) a O jazykozpytě a přírodozpytě ve vlonějším Časopise mus. na str. 211

do 242 a 332 do 365.

2) V Časopise právě jmenovaném r. 1854 na str. 134 do 137, vzav tam od str. 103 do 142 Čtení o srovn. mluvnici slovanské Fr. L. Čelakovského do úvahy.

*) Lexicon linguae slovenicae veteris dialecti. Vindobonae 1850. Lexicon palaeoslovenico-graeco-latinum emendatum auctum. Ibidem 1862-1865.

4) Rad jugoslavenske Akademije znanosti i umjetnosti. U Zagrebu 1868. IV, 104 do 176.

výslovně1) než i tím, že mermomocí hledí obrániti mistra svého proti dotčené výčitce i oslaviti ho všelijak a znevážiti i latinskou práci mou i osobu. Nepovedlo se mu to však ani u krajanů jeho vlastních tak, jak sobě jistě přál. 2) Odkazuje k důvodům toho dílem tu dílem níže vylo

1) Beiträge zur vergleichenden sprachforschung r. 1868 čili V, 424: „Übrigens wollen wir keineswegs verkennen, dass solche zusammenstellungen von consonantenverbindungen ihren werth haben."

2) Th. Benfey na př. dostal nejspíše zvláštní otisk obrany právě dotčené od Leskiena, který tehdáž byl priv. docentem vedle něho, anebo četl ji v originalu dříve nežli se vytiskla následující zmínka jeho o latinské práci mé: „Über die Umwandlung zusammentreffender Consonanten in den slavischen Sprachen hat Hattala werthvolle Untersuchungen in den Acta der böhmischen Ges. d. Wiss. 1865–67 veröffentlicht" (Geschichte der Sprachwissenschaft und orientalischen Philologie in Deutschland seit dem Anfange des 19. Jahrhunderts mit einem Rückblick auf die früheren Zeiten. München 1869. S. 679). Chvály té vážil bych sobě mnohem více, kdy by byla prosta té křivdy, že p. B. kromě mé maličkosti i Čechy a co k nim patří potahuje nejen titulem své knihy než i zřejměji ještě na str. 806 do Němec, ačkoli sem já k tomu jistě ani sebe menší příčiny nezavdal. Nestojím na př. nikde o taký spolek. Spíše naopak protivím se mu poněkud i v té práci své, ujímaje se tam mimochodem čili v poznámce 2 ke str. 60 Kralodvorského rukopisu, nejskvělejšího pomníku někdejší vzdělanosti naší samostatně nabyté, hlavně proti Miklosichovi, který se neostýchá „hac in causa omnium nostrum (t. j. Slovanům vůbec) sacra" Büdingerovi, Fejfalíkovi a jiným podobným čili horlivějším od Benfeye vlastencům německým tak nadržovati, že nás Slovanů neuznal posud ani toho hodnými, aby nám aspoň oznámil, proč pochybuje o pravosti dotčené památky, ačkoli sem ho já k tomu již třikrát a snad i šetrněji vyzval nežli sluší: poprvé tamže, podruhé na str. 92 německé repliky mé a potřetí ve vlonější Politice, vzav v čísle jejím 187 a 188 původ jména Prahy do úvahy. S druhé strany všemožně hledím i v latinské práci své „tribuere suum cuique" a Němcům co jazykozpytcům zvlášť, uznávaje skoro na každé straně její aspoň implicite zásluhy jejich co takých a bráně některé z nich, jako na př. Boppa a R. Raumera na str. 16 a 54 proti Schleicherovi. V německé replice mé dostalo se toho i jiným, zejmena Pottovi (str. 3 a násl.), kterého Schleicher též jednomu ze svých holobradých žáků dal znevážiti anebo, jak tomu sám říkal, durchmöbeln. Na str. 26 a 27 nesoudím o literatuře německé vůbec a filosofii zvláště vlastně já sám než ti srdnatí Němci, kterých se tam dokládám. Kdo těm nevěří, nech se obrátí ještě aspoň k M. Müllerovi dle nejnovější rozpravy mé o jazykozpytě a přírodozpytě (Čas. mus. 1869 str. 225) a ke známému materialistovi Ern. Haeckelovi (Natürliche Schöpfungsgeschichte. Berlin 1870. S. 71 u. 640). Učiniv tak, snadno rozhodne, nesmýšlím-li já slovansky slušněji než ten anonymus německy, který německou repliku mou (Liter. Centralblatt 1869, 2 Oct. č. 41) následovně oznámil: „Wir haben über die vom Verfasser früher herausgegebene und in dieser Broschüre gegen Angriffe seitens eines Schülers Schleichers (t. j. Leskiena) vertheidigte Schrift ausführlich referiert (Centralbl. 1868. S. 38) und am Schluss unser Bedauern ausgesprochen, dass sie zahlreiche Ausfälle auf deutsche Gelehrte enthalte. Schon damals war es uns nicht zweifelhaft, dass diese Ausfälle zwar nicht grundlos aber doch durch persönliche Verhältnisse und auch durch bei Czechen nicht auffallenden aber in der Wissenschaft übel angebrachten Patriotismus zu grösserer Heftigkeit gediehen seien. Das erstere lag nahe zu vermuthen, sobald man Schleicher's Stellung zu den Czechen in Prag einigermassen kannte, in der letzteren Ansicht bestärkt uns der Verf. durch die vorliegende Schrift, obwohl er wiederholt versichert, dass ihm er ist Slowake nationale Vorurtheile fern lägen. Diese nationale Befangenheit, die sich schon in dem Grimm gegen Miklosich ausspricht, der so wenig Slawomane ist, dass er nicht anstand, die Unechtheit der Königinhofer Handschrift als seine wissenschaftliche Überzeugung anzudeuten, zeigt sich besonders in der beiläufigen fast kindischen Bemerkung, dass das Gericht der Libusha grössere Humanität beurkunde als die Niebelungen, in denen das Bluttrinken vorkomme, so wie in anderen Äusserungen über den Werth und heutigen Zustand der deutschen Wissenschaft. Schleicher, über den es fern von uns sei nach seinem zu früh erfolgten Tode zu richten, war nach dem Geständniss seiner Freunde ein Mann, der seine Überzeugung rücksichtslos aussprach und dadurch manche verletzte, der, Materialist in hohem Grade, jeden Versuch, das Wesen der Sprache statt nach seiner Agglutinationstheorie von einem andern Standpunkt zu betrachten, mit Animosität verurtheilte. Es wäre lächerlich, sowohl Schleicher für unfehlbar auszugeben, als auch dem Verf. obiger Schrift bedeutende Verdienste um die Geschichte der slawischen Sprachen abzusprechen, und wenn der

ženým, připomenu o důležitosti složených souhlásek jen to ještě, že poznáme-li je všecky ve slovanštině aspoň tak, jak sem já výše jmenované z nich vylíčil, objasníme i tím samým příčiny nejvážnějších proměn jejich vůbec mnohem více než je to na př. dle P. J. Šafaříka 1) a Schleichera možno.

Opíraje se kromě toho zvlášť i o důvody, vyložené v nejnovější rozpravě mé o jazykozpytě a přírodozpytě, nemíním ani ve přítomné ani v jiných podobných pracích, dostačím-li je podniknouti, obraceti zřetele svého k neslovanským jazykům bedlivěji než ve dvou předešlých. Nicméně však kojím se blahou nádějí, že i tak jazykozpytu vůbec a našemu zvláště lépe prospěji, než kdy bych se se Schleicherem a přívrženci jeho pilněji zasazoval ku př. o tvoření tak zvaných grundforem anebo prajazyků než o poznání skutečných mluv. I srbskochrvatská rozprava má zajisté došla již nevšedního uznání 2) a Schleicherových grundforem,

letztere in der hier vertheidigten Schrift Fehler Schleicher's gerügt, ja sich gegen dessen Ansicht von der Sprache überhaupt energisch erklärt hatte, so war es Sache Schleicher's oder seiner Schüler, die Vorwürfe zu widerlegen, aber nicht, wie dies von einem jungen Schüler des Verewigten geschehen ist, vom hohen Pferde herab gegen einen verdienten Slawisten abzuurtheilen, als ob es ein Verbrechen wäre, eigene Ansichten zu veröffentlichen statt auf die seines Meisters zu schwören. Wenn daher Hattala hier in Schutz zu nehmen ist, so hätte auch er gegen einen Mann wie Schleicher, wenn er auch gerade deshalb den Slawen unliebsam war, weil er als Fremder das Ansehen eines der grössten Kenner des Slawischen mit Recht genoss, seine Ausdrücke in hohem Grade mässigen dürfen, ohne der Nachdrücklichkeit seiner Polemik und seinem Charakter als Christ (S. 45) zu nahe zu treten.“ K čemu jen to připomínám, že bych naskrze nebyl váhal i rázněji ukázati Schleicherovi „fines, quos ultra citraque nefas consistere rectum," kdy by mě zpráva o smrti jeho u samého počátku mé repliky nebyla zarmoutila, jak to tamž i veřejně vyznávám. Byl on i dle důvodů níže mimochodem vedených opravdu „rücksichtslos“ zvláště proti nám Slovanům a stál taktéž o zhanobení každého i sebe slušnějšího odporu principialného čili aspoň o vědeckou porobu. „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou“ a dle Jaroslava „mrzkosť jest poroba hospodinu, hriech v porobu samochtiec dáti šiju !“ Nevím tedy a anonymus nám nepověděl, proč bych vlastně byl měl se Schleicherem šetrněji zacházeti. 1) Nauku toho právě dotčenou ocenil sem s dostatek na str. 13 a 14 latinské práce své, jádro Schleicherovy a mé vlastní vyjde hned i z této rozpravy na jevo.

2) I. I. Sreznevskij, vroucí ale opatrný ctitel Schleicherův, na př. v Zapiskách imp. Akademii nauk (Petrohrad 1868. XIV, 106 do 109) hned s počátku úvahy své o ní vyznává, že je prý самая Bидная изь статей филологическихъ, vyšlých též v Radu jugoslav. Akademie do r. 1868. Сообщаетъ очень много любопытныхъ частныхъ и общихъ заключеній, объясненій и полезныхъ замѣтокъ для того, кто сравнительно изучаетъ славянскія нарѣчія. Нельзя не признать, что количество созвучій (t. j. skupenin) собранныхъ довольно полно: такихъ прибавокъ, какія я позволилъ себѣ сдѣлать въ скобкахъ, на сколько знаю, можно сдѣлать немного. Не понимаю, почему г. Г. счелъ возможнымъ ограничиться только начальными созвучіями, а не потрудился еще немного, чтобы дополнить свой сборъ созвучіями, употребляющимися въ серединѣ и вь конÙ‡ словь. Prvé z těch výčitek odporuje nejpatrněji strana 124, kde výslovně nestojím ani o jednoduché souhlásky, kterých „u književnom jeziku hrvatskom i srbskom" není a ten opravdu nepočíná žádných slov skupeninami pn, en a vs, kterých se táže výčitka týče. Pan S. měl u ní nejspíše provincialnou čili slovinštině nejpodobnější chrvatštinu na zřeteli, ale i ta sotva počíná které slovo skupeninou čn. Proti druhé výčitce odkazuji ct. čtenáře zvláště ke str. 127, dle níž „osobito gledati ću najprije, da i ostale skupine suglasne barem glavnih narječjah slavenskih ili one, koje se u početku i u sriedi riečih hrvatsko-srbskih, ruskih, českih i poljskih čuju, po prilici onako opišem, kao što su izbrojene iste starobugarske a krajnje živih jezikah slavenskih gotovo svih na str. 23—33 i 64–76 najnovije (t. j. latinské) radnje moje. Radi toga sakupih već početne skupine suglasah hrvatsko-srbskih, ruskih, českih i poljskih a iz srednjih hrvatsko-srbske." Nepotřeboval sem tedy ani r. 1867 již doplňovati sbírky své skupeninami běžnými ve středku a na konci slov chrvatskosrbských. Ostatně milerád uznávám, že se p. S. obou těch výčitek pouze nedopatřením dopustil a kojím se nádějí, že nepřisvědčí filologickému odboru jihoslov. Akademie, který neváhal o téže práci mé proto

které sem já prvý na str. 9 a 10 lat. práce své co „monstra horrenda et fugienda“ na odiv a, libo-li komu, na posměch postavil, bojí se nemálo i druhý obrance Schleicherův 1) vyznav konečně, že prý „Schleicher selbst nahe daran war, wenigstens einen theil seiner grundformen zu opfern." Mnohem více štítí se nejnovější životopisec Schleicherův 2) týchže stvår.

K čemu tuším nejvíce přispěl Pott, který sobě vedle zemřelého již Boppa a V. Humboldta o založení srovnávacího jazykozpytu bez odporu největších zásluh vydobyl a rozmnožuje je slavně posud. Ten totiž ozval se konečně též už proti Schleicherovi a sice před vyjitím německé obrany mé3) i trpčeji než já, vyhlásiv methodu jeho vůbec za „kecke und für unkundige äusserst verderbliche theorie" a plody její domněle nejvzácnější čili grundformy větším dílem za „die verkehrtesten und allerabgeschmacktesten ausgeburten der phantasie, wüste abenteuerlichkeiten, dunstgebilde, gespenstische gestalten" atd.

kolarně (Rad V, 238) vyznati, že prý nenalazi u njoj resultata koji ne bi već bili poznati iz djêlâ samoga pisca i da se ne može opravdati polemički način, kojim je pisana." Prvá z těch výčitek zajisté je nepravda zjevná každému, kdo ví a věděti to snadno může každý, že sem ani já dřív ani nikdo přede mnou nenapsal nic o počátečných skupeninách souhlásek chrvatskosrbských. Jak se dále obě ty výčitky mají, to snadno rozhodne každý příslušný soudce i po tom odbytí samém, kterého se p. Daničići a Jagići, vynikajícím z odboru dotčeného nejvíc, ode mne níže mimochodem dostalo. Nebude však škoditi, připomenu-li již i tu, že sobě p. Sreznevskij jediné Daničićovy rozpravy srovnávacího směru o „ħiħ u istoriji slovenskih jezika“ (Rad I, 106 do 124) v týchže Zapiskách (XII, 159 do 162) téměř nic neváží a to vším právem, jelikož už jádro její samo makavě odporuje všemu, čeho se já níže proti Schleicherově assimilacii souhlásek dotýkám i znova dokládám, znějíc doslovně takto: „od našega gt i kt i cht postalo je asimilacijom tt; jedno od dva tt moralo je otpasti već i za to što se u slovenskim jezicima dva jednaka glasa netrpe jedan do drugoga; a po što je jedno otpalo, došao je u naknadu laki glas i, koji se, kao što često biva, pretvori u j, i tako od tt dobismo tj.“

1) A posluchač můj r. 1863, V. Burda, který mi, pohnuv se z rozumu, dne 17 března toho roku nebezpečně hrozil a co taký dostal se do zdejšího ústavu patřičného. Nejpodrobněji a nejvěrněji vypravuje o tom Prager Abendblatt 18 března téhož r. Dotčená obrana jeho vyšla též letos (Beiträge zur vergleichenden sprachforschung. VI, 342 ff.) a svědčí o nevšední zběhlosti ve srovnávacím jazykozpytě Schleicherovým směrem. Místo odpovědi však přeji srdečně ubohému p. obranci, aby se čím dřív úplně uzdravil. Výrok jeho tu citovaný čte se na str. 348.

2) August Schleicher Skizze von Salomon Lefmann. Leipzig 1870. Dle str. 62 totižto „hat es unleugbar sein grosses Bedenken, eine Sprache wie weit auch immer gewissermassen künstlich herzustellen. Und was Schleicher wohl später versucht hat, ganze Stücke in indogermanische Ursprache umzusetzen, war und blieb ein zwar interessanter aber doch nur spielender Versuch." Mne spomenul jen jednou, pomlouvaje nás na str. 36 mezi jiným i takto: „Die Cechen (sic) hassten Schleicher, weil er ein Deutscher und ihrer Sprache doch besser kundig war als sie selbst und sie dies gelegentlich auch fühlen liess. Dass er ihnen ein schönes Stück des grossen indischen Volksepos, die liebliche Episode ,Nal und Damajanti' auf gut Cechisch und metrisch übertrug, mochten sie ihm schon verzeihen, trotz aller Splitterrichtereien eines Háttala (sic), seines griesgrämigen Collegen." Sotva, přidávám já mezi jiným i proto, poněvadž ani Schleicher neváhal proti Kralodvorskému rukopisu, vzácnějšímu nám jistě (srv. pozn. 2 ke str. 4) od episody právě dotčené, tak urážlivě brojiti, že mi nezbylo nic slušnějšího než opovrhnouti jím za to na str. 60 latinské práce mé Phaedrovými slovy: „Verbis jactans gloriam ignotos fallit, notis est derisui.“ Více důvodů toho obsahuje str. 91 do 93 německé repliky mé. Ostatně není Lefmann tak vášnivým ctitelem Schleicherovým jako zejmena Jagić dle toho, nač už v poznámce 2 ke str. 5 narážím a níže sobě právem stěžuji.

3) Zeitschrift für vergl. sprachf. XIX, 18, 27 a j. Článek dotčený „über die umstellung des hauches" psán je totižto vloni v dubnu a moje replika vyšla teprva v červnu téhož r. Na konci nejnovější rozpravy své o jazykozpytě a přírodozpytě (Čas. mus. 1869, str. 365) pak dokládám se ho jen dle zvláštního otisku jeho, kterým se mi p. Pott sám o něco dříve zavděčil nežli se ona dotiskla.