podrobuje, než by mu to zvláště dle str. 32 německé repliky mé slušeti a věci prospěti mohlo. Jakkoli se to ostatně má, tolik nejistoty ve svědectví Schleicherově sotva bude kolik v Miklosichově domnění, o něž právě jde. Ostatní důvody jeho jsou ještě slabší zvláště proto, že odporují předně té pravdě, strany které se s počátku toho úvodu Raumera, Quintiliana a Diefenbacha dokládám; podruhé všem těm důvodům, pro které já, Vostokov, Schleicher a jiní máme posvátnou slovanštinu za starou bulharštinu proti Miklosichovi, kterýžto ji předkům svým přivlastňuje. 1) O měkkém r v ní naopak dokázal týž tuším dostatečně, že velmi časně počalo tvrdnouti; ale jak vlastně znělo, o tom se nikdež ani nezmínil. Já sotva pochybím, řeknu-li, že ono bylo zcela prosto i české i polské sykavosti, ponášejíc se nejvíce na ruské pь, které se ostatně od tvrdého r tak jemně liší, jak to málo kdo z nás i sluchem postihnouti dovede. Kdekoli se tedy písměř v rozpravě této staré bulharštiny týče, nemá se znění jeho ani ruskému pь zcela rovnati a sic i proto ještě, že „,dum duo faciunt idem, non est idem" nikde a nikdá (srv. str. 1). 3) Jako ve většině dosavadních prací svých tak i v této hledím přede vším vzdělanou češtinu nynější objasniti. K tomu cíli obracím starou češtinu a střední slovenčinu mnohem častěji než ostatní nářečí a různořečí naše, jsa o tom úplně přesvědčen, že se k dosažení jeho ony vůbec více hodí než tato. O střední slovenčině zajisté i ti, kteří jí literarného živobytí nikterak nepřejí a zjevným pravdám odporovati nezvykli, zejmena dle P. J. Šafaříka 2) a J. Kollára 3) dopustiti musí, že je ona ze všech nynějších nářečí a různořečí našich staré češtině nejpodobnější čili nejzachovalejší. Podruhé pravdu má Šafařík 1) vůbec, pravě, že „se ze starších, plnějších a dokonalejších forem pozdější kusé, hubené a zakrsalé dobře vysvětliti a pochopiti dají, nikoli naopak ony z těchto, což by marné usilování bylo." Potřetí střední slovenčina je přístupnější každému, kdokoli se s ní seznámiti chce, než ostatní nářečí a různořečí naše. Vysvitne to dosti jasně i z následujícího ocenění nejnovějších dialektologií našich. Nejobšírnější z nich jsou Základové dialektologie československé, vydané od A. V. Šembery ve Vídni r. 1864. O tom dokázal sem už jinde 3) tuším dostatečně, že je „nejen poněvadž i Miklosich uznává zvláštní příbuznosť germanštiny se slovanštinou a litevštinou aspoň potud 1) Kde a jak se to i ono děje, toho se snadno možná dopátrati dle str. 53 a 54 latinské práce mé. 3) Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky. V Praze 1846. str. 102 *) Počátkové staročeské mluvnice. V Praze 1845. str. 6. 3) V Čas. mus. r. 1858 na str. 298 do 305 a r. 1869 na str. 237 do 243, vzav tam jeho Dějiny řeči a literatury československé a Západní Slovany v pravěku vyšlé r. 1868, do úvahy a odsoudiv i ty i ony. Což ostatně i jiní příslušní soudcové, jmenovitě p. F. B. Kořínek a V. Nebeský, učinili, jak se obou tamže dokládám. Proti čemu brání se p. Šembera nejnověji (Dějiny řeči a literatury české. 1869 čili vyd. 3 str. V a VI) hlavně tím, že prý žádný z nás nesepsal dějin literatury české a Západních Slovanů v pravěku tak, jak toho každý z nás co kritik od něho očekával. Totě ovšem pravda, ale již K. ctitelem než i věrným následovatelem J. Kollára, co jazykozpytce, liše se od něho jen tím, čím musí, nejsa básníkem od přirození, jakým byl a měl zůstati Kollár, pokud bylo možná,“ a že „oba patří k těm primitivným jazykozpytcům, kteří s jazyky tak zacházejí, jak se jim Voltaire posmívá, t. j. jako kdy by samohlásky skutečně nic neznamenaly a souhlásky velmi málo." Nemohl tedy p. Šembera ani Základy svými osvědčiti těch vlastností, kterými dle J. Liebiga 1) a jiných každý pravý skumatel neomylně a značně vynikati musí. Aby o tom ani nejmenší pochyby nezbylo, odkazuji ct. čtenáře předně ke str. 70 do 73 týchže Základů. Tam totižto líčí p. Š. střední slovenčinu čili, jak on psáti volil, podřečí její střední, které sem já 2) .,r. 1850 v jistá pravidla mluvnická uvedl, položiv prý za základ různořečí Zvolenské." Mně se však o takém základě nikdy ani ve snách nezdálo a zdáti nemohlo proto, že takého různořečí ani dle p. Š. samého na Slovensku není. Míní-li tím, jak se skutečně zdá, různořečí pohronské, které na str. 74 a 75 i zvolensko-tekovským jmenuje a líčí, nezná též aneb ošemetně se dotýká základů mé mluvnice, jelikož ona neučí žádné z těch šesti zvláštností, kterými se pohrončina od ostatní střední slovenčiny dle týchže stran liší. Jmenovitě pak e po h, ch, k místo y: ruke, nohe, muche" odporuje makavě straně 59 dotčené mluvnice mé; „i m. e v genitivě jmen pohlaví ženského: z Bystrici, z Viédni" straně 59 a 63; „ý m. é: dobrýho, dobrýmu" straně 84; „t m. t v infinitivu: písat, vynášať" straně 96 do 110, kde je nejvíc infinitivů protivných předešlým čili s f. Darmo bys konečně hledal v té a ve kterékoli z pozdějších mluvnic mých 3) i dvě ostatní z těch známek, kterými se pohrončina od ostatní střední slovenčiny dle p. Š. liší, t. j.,,dz m. d: idze, prijdze a cm. t: cesto." Havlíček (Sebrané spisy. V Praze 1870. I, 169 a 170) dávno a nepopíratelně dokázal, že „není zapotřebí, aby kritik to co posuzuje, sám lépe napsati dovedl." Doloživ se totižto Lessinga, ptá se tam mezi jiným takto: „Což pak mám, když řeknu, že déšť tomu neb onomu škodí, také i hned ten déšť zastaviti umět? aneb když řeknu, že mokro obuvi škodí, již takovou obuv zhotoviti, které by mokro neškodilo? Aneb nesmím dříve říci, že jsou v některém domě malá okna, až se vyučím veškerému stavitelství a sám několik domů vystavím?" 1) Chemische Briefe. Leipzig und Heidelberg 1865. S. 19 und 20. Es giebt, praví výtečník ten, keine Kunst, welche so schwierig ist, wie die Kunst der Beobachtung: es gehört dazu ein gebildeter nüchterner Geist und eine wohlgeschulte Erfahrung, welche durch Uebung erworben wird; denn nicht der ist der Beobachter, welcher das Ding vor sich mit seinen Augen sieht, sondern der, welcher sieht, aus welchen Theilen das Ding besteht und in welchem Zusammenhang die Theile mit dem Ganzen stehen. Mancher übersieht die Hälfte aus Unachtsamkeit, ein Anderer giebt mehr als er sieht, indem er es mit dem, was er sich einbildet, verwechselt; ein Anderer sieht die Theile des Ganzen, aber er wirft Dinge zusammen, die getrennt werden müssen. In dem Görlitz'schen Process in Darmstadt sahen die Todtenweiber, welche die Leiche entkleidet und gewaschen hatten, an der Leiche weder Arme noch Kopf; ein anderer Zeuge sah einen Arm und den Kopf so gross wie eine Faust; ein dritter Zeuge (ein Arzt) sah die beiden Arme und den Kopf ganz von der Grösse eines gewöhnlichen Frauenschädels. An diesen Aussagen erkennen Sie deutlich den Grad der Bildung der Zeugen, ihre Fähigkeit zum Beobachten. Mit dem Beobachten verhält es sich wie mit einem Stücke Glas, welches, als Spiegel, sehr eben und mit grosser Sorgfalt geschliffen sein muss, wenn es das Bild rein und unverzerrt zurückwerfen soll. Der Beobachter einer Uhr sieht an der Uhr nicht nur das hin und herschwingende Pendel und das Zifferblatt und die Zeiger, die sich bewegen, diess kann ein Kind sehen, sondern er sieht auch die Theile der Uhr und in welchem Zusammenhang das angehängte Gewicht mit dem Räderwerk und das Pendel mit den sich bewegenden Zeigern steht.“ 2) Grammatica linguae slovenicae, collatae cum proxime cognata bohemica. Schemnicii 1850. 3) Na př. ve Srovnávací, vyšlé r. 1857, dle str. její 193, 194, 197, 227, 267 a j. Mluvnica jazyka slovenského, vydaná v Pešti 1864, je vlastně též srovnávacího rázu, lišíc se co taká od předešlé hlavně Na týchže místech odporuje dialektolog náš i jiným zjevným pravdám, velmi často i sobě samému a dopouští se i jiných chyb všelijakých. Zjevná pravda je na př. i to, že do r. 1864, kterého Základy jeho vyšly, nebyly na Slovensku tištěny dle mého pravopisu jen ,,noviny politické a některé jiné časopisy" než i více knih rozličných. P. Šembera nespomenul těch v poznámce ke str. 71 nejspíše jen proto, aby literarné působení skrze střední slovenčinu znevážil. Jakkoli se to ostatně má, tolik mohu podruhé bezpečně říci, že se, p. Š. i ze spomenutých novin a časopisů" samých mohl a měl střední slovenčině aspoň potud naučiti, aby v líčení jejím sobě samému neodporoval. Nedovedl však ani toho. Pročež není divu, že líčení jeho oplývá i takými chybami, které nám nedají pochybovati o tom, že on zvykl s jazyky i tak nešetrně anebo nemotorně zacházeti, jako kdy by v nich ani souhlásky nic neznamenaly. Vysvitá to dostatečně i ze str. 71 samé. Tam totižto kromě zjadať čteme i mjest a pljest, co zvláště proto paměti hodno, že p. Š. tvrdé t v infinitivě, jak už dokázáno, pohrončině své přisoudil. Dle týchž infinitivů byl by měl tam neomylně psáti vjenok, dle výše vytčeného genitivu Viedni pak vienok. Volí však vienok, ani netuše nikde, že se tím znevažovaného pravopisu mého drží. Dle téhož byl by ovšem měl i žiadať, miesť a pliesť psáti. Místo se co předložky mělo tam státi so dle zo, dosok a jiných tvarů, psaných tamže dobře tak čili s o m. e. Číslovka tricjat m. tricat naproti tomu vypadá tam skoro tak chytře, jako kdy by kdo češtině podstrčil třicát m. třicet proto, že se jí od nepaměti líbí jen třicátý m. triciaty, běžného ve střední slovenčině. Že ta dvou dlouhých sylab jednu za druhou nesnáší, skracujíc pravidelně poslední z nich, toho p. Š. též ani netuší nikde, jináče by jistě byl y nechal krátkým v přídavném tlstý, maje l jeho za dlouhé, čímž ono však není ani ve since anir ve srněc. Toto konečně mělo tam dle štedrý a štebotám býti tištěno s e m. ě anebo naopak tato dle onoho čili s m. e; poněvadž je neomylná pravda to, čeho tu p. Š. zas ani netuší, t. j. že střední slovenčina vůbec souhlásky d, t, lan i před čistým e pravidelně obměkčuje, ponášejíc se tím nejvíce na ruštinu a polštinu. Pročež pravopis její mnou ustrojený o ě vůbec nikde nestojí1) a jen tím a větší důsledností se liší podstatně od Hodžova a staročeského, užívaného ve Výboru z literatury české, jak zpod č. 4 lépe vysvitne. jen titulem a tím, že v ní slovenčině prvého a češtině druhého místa dopřáno. Chtěl sem ji též nazvati srovnávací, ale odradili mě od toho rodáci a přátelé moji, dokládajíce se zvláště nenávisti, kterou Maďaři hoří proti všemu, co na Slovensku češtinou byť i sebe slaběji zapáchá. To, oč nám tu jde, vyskytá se v téže mluvnici na str. 71 do 75, 87, 113 a j. 1) Že by se bez ě, vlastně ti ruština snadno obejíti mohla, to sem už i zvláště dokázal (Čas. mus. 1864. str. 245 do 249) a sluší míti na zřeteli i níže pod č. 4. Hodža nebyl sobě shody té náležitě povědom, ustrojiv pravopis tu spomenutý r. 1847 (Epigenes slovenicus. Liber I. Tentamen orthographiae slovenicae. V Levoči). Můj vzniknul „duce Epigene slovenico comiteque And. Radlinský“ a pod výminkou: „si nos spes restituendi benefici nexus literarii cum Bohemis reapse penitusque frustraretur" (Grammatica linguae sloven. collatae cum proxime cognata boh. pag. XIII). Tak jest i tam už vytištěna výminka ta, aby smýšlení mé o věci, které se ona týče, lépe vyšlo na jevo než o něm srovnávací povaha dotčené mluvnice sama svědčiti může. Nemínil sem tedy nikterak brojiti proti jednotě než pracovati k ní, jak se mi právě možným i potřebným býti zdálo. Bezprostřední a celkovité obnovení její totižto pokládal sem už tehdá za naskrze nemožné z týchže příčin, které již dřív i P. J. Šafaříka samého (Hlasové str. 73 do 79) k tomu vyznání pohnuly, že „by se mohlo, zvláště ve spisech výhradně pro obecný lid slovenský určených, snad o krok nebo dva i dále jíti, než užívati pouze počeštěných slov a spůsobů mluvení slovenských, vždy až potud, pokud by se tím žádoucí jednota nerušila, spisové Kdo by mi tedy směl právem za zlé míti, že se neostýchám p. Šemberu i co dialektologa položiti do jedné řady aspoň s druhým z těch svědkův, o kterých Liebig na výše (v pozn. 1 ke str. 18) vytčeném místě vypravuje, anebo že se k Základům jeho vůbec tak mám ve své rozpravě, jako kdy by byly na věky zůstaly ve stolku jeho tak, jak dle str. I vyšly, t. j. co,,v obecnost nedokonané"? Vyznání to ostatně slouží mu jistě ke cti a sice tím více, čím je vůbec méně jemu podobných. O rok dříve vylíčil nám p. J. Jireček 1) podřečí východních Čech, t. j.,,v Chrudimště obyčejné, pokud je z osobní zkušenosti v Litomyšli a ve Vysokém Mýtě jakož i v okolí měst od Slovákův pocházející Čechům a od těchto oněm, pro rozdíl pravopisu i grammatických forem, naprosto nesrozumitelnými a nepřístupnými nestávali." S druhé strany musel sem přisvědčiti témuž výtečníku, vyznavšímu i to, že „v celé historii literatury vzdělanějších národův slovanských nezná tak kvapného, násilného a rozsáhlého převratu, jako je Štúrův." Smýšleje tak, nezahálel sem než přispíval dle nejlepšího vědomí a svědomí svého slovy i skutky k mírnění vášní a rozbrojů, které týž převrat nejen mezi Čechy a Slováky než i mezi těmito samými vzbudil. Nehádal sem se na př. nikdy posud s Čechy o svůj pravopis ani o slovenčinu. Spíše naopak odrazoval sem i rodáky své od toho i r. 1855, když mi čeští odpůrcové skladby mé nejdůtklivěji dokazovali, jak vlastně rozumějí vzájemnosti československé, kárajíce mě nejednou i za své vlastní bídné výmysly, jako na př. za to, „abych prý se nedomníval, že je skladba má ve všem dokonalá." Důkazy toho najdeš na str. 24 Obrany její. Nicméně však napomínám tamže (str. 18) Čechy a Slováky mezi jiným i takto: „Naučte se, čemu si vespolek nerozumíte, a bude po všem. Naučte se lépe dějepisu jazykův a přesvědčíte se, že, jako každá věc na světě, tak i jazyky mají dvě strany: líce a opak. Nehašteřte se tedy o tento daremně, jako kotel a hrnec v bájce. Nežádejte od sebe vespolek, aby se jeden z vás druhému k vůli všech přirozených sobě zvláštností, individualnosti své, docela odřekl a v bídného otroka změnil. Rodákům svým konečně vytýkám i zvláště ještě, že by bratrům Čechům náramně ubližovali, domnívajíce se snad o nich, že všickni tak smýšlejí o slovakismech jako p. Franta. Je zajisté mezi nimi mnoho takých, kteří si toho srdečně přejí, aby se Slovák aspoň co do slovníka a skladby takým objevoval, jakým ho Bůh stvořil, přesvědčeni jsouce, že jednota i nám i jim jen tak donese očekávaného užitku, jestli nedáme zaniknouti tomu, co ze slovenčiny a z obecné češtiny života hodno, překrásným totiž idiotismům, kterých se tu i tam síla, u tak řečených klass. spisovatelů však dosti málo vyskytá, u novějších konečně, bohužel, ještě méně.“ Potom následuje několik i takých dokladů, na jaké v pozn. 2 ke str. 10 narážím. Kromě toho hleděl sem rodáky své nejen pravopisem než i grammatickými tvary odvrátiti od štúrovštiny a přiblížiti k Čechům, ujav se proti ní (1. 1. p. XIV et XV) takých, které jsou toho i theoreticky i prakticky hodny, jako na př. příčestí s 7 m. u. Značná většina dosavadních prací mých psána je česky a prvou z nich, Zvukosloví, jmenuje i p. Šembera sám (Dějiny 3 vyd. str. 259) výtečnou. Z dospělejších největší čili Srovn. mluvnice má nelíbí se mu ani tak, jak by se každému důkladnějšímu od něho bibliografovi měla. Žádný z těch zajisté nebyl by se dopustil tak hrubého omylu, jako p. Š. tamže na str. 387 ani netuše, že „čásť skladby jazyka českého (1855)“, jmenovaná tam hned po dotčené mluvnici, není částí žádné skladby než prvá čásť téže mluvnice, vydaná r. 1855. Dobře tamže stojí o mně, že pocházím z „Trstěné v stolici Oravské." Ve Zvolenské sem ovšem častěji byl, ale nikdy nebydlel, a zle se mi tam jednou co študentovi vedlo. Ubíraje se totižto s několika jinými na dolní zem čili mezi Mađary, octnul sem se beze všeho přičinění svého v pranici s udatnými Detvany a dostal též něco na památku. Ale povídačka o zvolenčině vyskytající se u p. Š. i na str. 258 jeho Dějin, není ani toho hodna než opovržení jako každý klep. Že se jí toho teprva nyní veřejně dostává, za to má děkovati dílem trpělivosti mé dílem Slovníku naučnému, který se neostýchal zavlastenčiti sobě proti mně též po Šemberovsku, dav v chatrném článku svém o nás (str. 587) touž povídačku skoro doslovně vytisknouti. Na to narážím v nejnovější rozpravě své o jazykozpytě a přírodozpytě (Čas. mus. 1869 na str. 238 v pozn.). 1) V Časopise mus. r. 1863 na str. 323 do 345. Slova jeho vlastní, kterých se tu dokládám, stojí tam na str. 330. Tamže r. 1864 na str. 49 do 57 a 250 do 255 vyšla i následující rozprava o podřečí severních Čech. Na str. 250 totižto stojí tam jen omylem tiskovým „východních“ m. severních. těchto znal. V líčení svém nepřestává prý na tom, čím se podřečí to od jiných rozlišuje, nýbrž snaha jeho k tomu směřuje, aby je, pokud vědomost jeho stačí, vyobrazil do podrobna se všemožnou úplností." Co tím vlastně míní, tomu nerozumím, moha tuším bezpečně připomenouti, že p. J. ani předešlé ani dvou následujících dialektologií nemohl v líčení svém na zřeteli míti. Jakkoli se to ostatně má, nedokládal bych se ho přece z níže vyložených příčin více než pokud se mi právě zdá, že se na ,,osobní zkušenost" jeho bezpečně spoléhati mohu. Tolik důvěry hoden je nejspíš i p. Jos. Kouble, vylíčiv dle výborného prý pojednání pana Jos. Jirečka" podřečí severních Čech. Mnohem více sobě všímám rozpravy p. Kotsmícha o podřečí doudlebském čili nejjižnějších Čech, spomenuté již na str. 8, neváhaje nikterak vyznati o ní, že značně vyniká nad všecky domácí společnice své a že se sl. Sbor Matice české nevšedně zavděčil jazykozpytu vůbec a našemu zvláště, uznav ji vydání hodnou. Co ho k tomu vlastně pohnulo, o tom nevím naskrze nic. Já ji předně proto mám ve veliké vážnosti, že sobě v ní p. Kotsmích velmi skromně a moudře vede, vyznav se hned na str. její 4 doslovně takto: „Zdá se mi býti právě to potřebným, aby se každý dialektolog na tak dlouho obmezil na obor co nejužší, až ho dokonale sezná, a pak teprv přistoupil k druhému. Že ani tak bez nedostatkův nebude, porozumí každý, rozpomenuv se že dialektolog je také člověk. Ta útěcha mu ale zbývá, že co neví doplní on později nebo jiný, a tak i já doufám, že se najdou mnozí, kteří co jsem já nevěděl doplní, a v čem jsem snad pochybil opraví.“ Jistě, přisvědčuji já a pokusím se o některé z očekávaných oprav tím ochotněji, čím se p. K. pilněji a chvalitebněji zasazuje o vylíčení doudlebštiny, bera ji tak do úvahy, jak právě měl, aby se o něm dle Liebiga právem říci mohlo, že kromě hlásek a slov doudlebských o sobě slyšel i to, jak se ony k sobě vespolek co částky vět mají. P. Kotsmích totižto zná se výtečně k těm zásadám, kterým já ode dávna učím1) a věren jsem i ve spisech, obírajících se hláskami, t. j. on sobě i syntaktické povahy slov tak pilně a důkladně všímá, jako málo který z dosavadních jazykozpytců našich vůbec a těch zvláště, kteří se nejraději skladbou obírají. Co se pak předchůdců jeho vlastních týče, z těch žádný neobrací zřetele svého ke hláskám a slovům se stanoviska téhož. 1) Počav na př. už Srovnávací mluvnici svou skladbou, vyšlou o sobě r. 1855. Důvody toho vyložil sem poněkud v předmluvě její, zevrubněji v pozdějších pracích svých, zejmena v latinské na str. 39 do 44, v německé obraně její zvláště na str. 54 do 61 a v nejnovější rozpravě mé o jazykozpytě a přírodozpytě (Čas. mus. r. 1869 na str. 334 a násl.). Hlavní z nich vězí v té nepopíratelné pravdě, že facultas loquendi naturali impetu eo fertur, ut ex voce humana non vocabula sed enuntiationes (t. j. věty), quae cogitationibus designandis quasi imagines quaedam inserviant, qualicunque modo effingantur. Demtis igitur iis vocabulis, quibus, ut verbis finiti modi: scribo, scripsi, scribam et aliis ejusdem generis, vis enuntiationum subjecta est, reliqua omnia ita comparata sunt, ut tantum eatenus valeant aliquid vigeantque, quatenus enuntiationibus inter se continentur, solutis autem necessitudinis hujus vinculis artissimis proxime accedant ad membra a corporibus animatis divulsa. Jako zajisté jednotlivé údy jakéhokoli těla organického jen ve přirozeném spojení s ním co živým skutečně žijí, jinak umírajíce: tak i slova jen co věty a co částky vět jsou v skutku tím, čím se jináče jen zdají býti, t. j. živými čili významnými. Jako tedy anatom, chce-li pravou, přirozenou povahu jednotlivých údů jakéhokoli těla ústrojného poznati, poměru právě dotčeného nikdá s očí spouštěti nesmí: tak nemá ani jazykozpytec slov jinde než na té půdě, kde vznikla, kde jedině žijí a odkud vytržena umírají, rozbírati, t. j. nemá nikde a nikdá zřetele svého odvraceti od syntaktické povahy slov." To tuším postačí k objasnění chvály i výčitky nahoře vyslovené. |